Manželská mediace

Mediace vnímá konflikt jako určitý způsob interakce lidí, kdy skrze změnu této interakci je konflikt řešitelný. Interakce probíhá pouze v situaci, kdy strany mají možnost spolu mluvit. Mediace je tedy příležitostí k tomu, aby tyto strany  spolu mohly mít rozhovoru, byť možná trochu jiný než na který jsou zvyklí. Je tedy nutné, aby v mediaci byly přítomny obě (všechny) strany.  Strany mají možnost sdělit své vnímání situace, slyšet, jak danou situaci vnímá ten druhý, víc celému kontextu rozumět a na základě toho i učinit potřebná rozhodnutí.

Mediace je dobrovolný a důvěrný proces. Velmi podstatnou zásadou je, že mediátor účastníkům nedává rady, doporučení a ani nijak neposuzuje názory účastníků. Účastníci sami jsou těmi, kdo hledají alternativy a realizují výběr řešení, které vyhovuje zájmům všech zainteresovaných stran (u rodinné mediace zejména nezletilým dětem a rodičům).

Mediace v rodinných konfliktech je jednou z nejrozšířenějších oblastí využívání mediace. Rodinná mediace je vnímána jako prostředek ke stabilizaci vztahů a poměrů členů rodiny. V praxi se nejčastěji rodinní mediátoři setkávají s rodiči, kteří zažívají konflikty v souvislosti se svými partnerskými a rodičovskými (výchovnými) rolemi, rozpadá se rodina a řeší se spory o to, jak zajistit budoucnost pro sebe a děti. Mediace není terapií, je pouze alternativním nástrojem pro řešení konfliktů. Mediátor neposkytuje diagnózu a strany konfliktu před ním neanalyzují svou minulost a přítomnost, ale pokouší se společně situaci vyjasnit a udělat rozhodnutí, která jim pro danou věc dávají smysl.

Psychoterapie v úzce chápaném smyslu je postavena na modelu terapeut vs. pacient. Terapeut je ten, kdo vede, řídí, určuje proces léčby, pacient je ten, kdo se léčí. Cílem psychoterapie v tomto pojetí je léčba. Psychoterapeut je člověk, který prošel dlouhodobým psychoterapeutickým výcvikem (3 až 5 let) nebo jinou formou psychoterapeutického vzdělání. To je zaměřeno především na získání dovedností a kompetencí v praktické pomoci a doprovázení klientů při řešení jejich obtíží tak, aby byl tento proces změny bezpečný, efektivní a etický. Psychoterapeut nemusí být vždy psycholog, ale může mít vystudovaný příbuzný humanitní obor. V takovém případě může ale poskytovat pouze poradenství. Psychoterapie a poradenství se zabývají podobnou škálou problémů vedoucích ke zlepšení stavu klienta a k vyřešení jeho individuálních, vztahových i jiných psychických potíží. Využívají však jiné prostředky a metody a mají jiný model pomoci.

Poradenství  (v angličtině se používá výstižnější termín counselling – doprovázení) staví na modelu poradce (doprovázející) vs. klient. Poradce, který doprovází klienta, se nepasuje do role experta, který ví, co je pro klienta správné. Respektuje klienta a důvěřuje jeho schopnosti sám nalézt správné řešení situace, pakliže k tomu klient má správné podmínky. Poradenství se nesnaží klienta léčit, ale podporuje a provází klienta při rozvíjení jeho vlastních schopností se s problémem lépe vyrovnat nebo jej i překonat a nastavit tak nové vzorce fungování. A právě podpora a vytváření podmínek vedoucích ke změně je doménou doprovázejícího poradenství. Poradenství je možno chápat také jako pomoc, kdy se klient na základě nabídky, rad, návodů, nápadů a námětů, aktivně rozhoduje, jak využít a rozvinout vlastní možnosti při řešení situace. Poradce pomáhá klientovi nacházet nejpřijatelnější způsoby zvládání situace jako spolutvůrce rad. Poradenství může být pouze s jednotlivcem nebo i v páru.